A ještě první procházka roku 2009. Stromovka je pořád stejná, ale každý den trochu jiná: tentokrát jí slušel lehký sněhový poprašek, potkaly jsme dva černobílé pejsky, a cestou domů Růža prohnala jednu neopatrnou veverku a pokusila se ulovit dva holuby. Prostě klasika.

novoroční procházka

And the first walk of 2009. Stromovka is always the same, yet it keeps changing every day we come there: this time, it was adorned with a bit of snow, we met two black-and-white dogs whose company Růža enjoyed, and on the way home, she made an unsuccessful attempt at killing a careless squirrel and tried to herd two pigeons. Classic.

Ještě se vrátím zpět, totiž k večeři, na kterou jsem pozvala pár rodinných známých mezi svátky. Krom toho, že z toho vylezl neobyčejně příjemný, komorní večer plný duchaplné konverzace (aspoň asi do třetí otevřené lahve), jsem byla spokojená i s výsledkem vaření. Recept na polévku jsem našla náhodou chvilku před začátkem přípravy v jedné ze svých kuchařek, a ačkoli jsem od tymiánového vývaru z lesních hub s rajčaty a česnekem neočekávala nic převratného, výsledek mě dokázal příjemně překvapit. Zlatým hřebem večera ale bylo kleftiko: novozélandské jehňátko jsem nakrájela na velké kostky, marinovala je přes noc v mátě, tymiánu, rozmarýnu a olivovém oleji, a nakonec upekla v balíčcích z pečícího papíru. Tenhle trik jsem nevymyslela já. Nedávno mi totiž tuhle dobrotu připravily dvě spřízněné obžerné duše, a výsledek byl tak neuvěřitelný, že jsem ten zážitek prostě musela reprodukovat. Díky pečícímu papíru je jehně udělané úplně akorát - ani pečené, ani dušené, prostě měkkoučké, šťavnaté, trochu křupavé, prostě dokonalé. Jako přílohu jsem servírovala osvědčenou, ač nezvyklou kombinaci grilované zeleniny, tedy sladké brambory kombinované s řepou a zapečené s tymiánem a fetou. Na tenhle zážitek budu myslím ještě nějakou dobu vzpomínat, a rozhodně ho lze považovat za důstojnou kulinářskou tečku roku 2008.

Let's get even further back, to a dinner which I prepared for a few family friends during the holidays. Apart from it being a very pleasant, private evening full of meaningful conversation (until about the third bottle of wine was opened, that is), I was quite happy with the food, too. I found the recipe for thyme and wild mushroom broth just before the dinner and frankly, I did not expect much from it - yet, the result didn't disappoint me as I half expected. However, the star of the evening was the lamb kleftiko. I cut the lamb into large cubes which I marinated overnight in olive oil and herbs, namely mint, thyme and rosemary. Then, the cubes were sealed in little parcels of baking paper and baked in the oven on low setting for a couple of hours. This trick is not of my making - recently, I was served this delicacy by two fellow gastronomy-obsessed souls, and the result was so unbelievable that I simply had to reproduce the heavenly experience on my own. Thanks to the semi-transparent baking paper, the lamb comes out half-steamed, half-baked: it's juicy, tender, yet a little crispy - simply perfect. As an accompaniment, I served a well tried, yet unusual combination of sweet potatoes, beet root, and feta. I think that this was quite a honourable finish to the culinary season of 2008.

Tak. Vrátím se o kousek zpátky, a to sice k letošnímu Silvestru. Z čiré lenosti se mi nechtělo vymýšlet nějaké extrémní kulinářské inovace, tak jsem vsadila na klasiku - totiž nakládané olivy a lososí gravlax. Olivy vznikly ve dvou variantách - zelené jsem naložila s bazalkou, česnekem, slunečnicovými a dýňovými semínky, černé zase s fetou, sezamem a brusinkami. Musím říct, že varianta číslo 2 mi chutnala víc, nejlepší ale oboje olivy byly až skoro týden potom, co jsem je nakládala. Inu, trpělivost růže přináší. Gravlax z lososa mě tentokrát taky potěšil; snad díky vynikající samotné rybě, nebo díky tomu, že jsem na radu ochotného pana prodavače přidala ke standartním nakládacím ingrediencím i vodku, byl výsledek vskutku k sežrání. Silvestra jsem strávila u Lošťáků na chalupě, takže celé obžerství proběhlo v atmosféře klidu, míru a promrzlého českosaského Švýcarska. Není nad to zalézt po procházce do vytopené kuchyně, popíjet svařák a nechat městské starosti spát.

Silvestr 08

So. Let's go back a little, to this year's New Year's party. My sheer laziness led me to skip any extreme culinary experiments and instead, I went for the well-tried classics - that is, marinated olives and salmon gravlax. The olives came out in two versions; green ones were marinated with basil, garlic, sunflower and pumpkin seeds, while the black ones enjoyed the company of feta cheese, sesame seeds, and cranberries. I must say that I preferred version two, but both batches were at their best almost a week after I put them together. Well, patience pays off, as always with food. The salmon gravlax was a pleasant surprise, too. I don't know whether it was to be attributed to the excellent fish itself, or to the addition of vodka to the standard marinating ingredients (courtesy of a really helpful boy who sold me the salmon and with whom I enjoyed about half an hour of food-oriented conversation), the gravlax came out simply excellent. I spent the couple of days around New Year at a friend's place in North Western Bohemia, so the whole thing was rather peaceful and pleasant. There simply isn't a better way to forget all the city troubles than by enjoying a walk in freezing country and later sitting in a warm kitchen with a roaring fire and a pot of mulled wine at hand...

Letos jsem Vánoce pojala ještě víc v klidu než v předchozích letech. Zcela svobodně jsem se rozhodla vykašlat na pečení cukroví (stejně by je ukradli) i na stromeček. Navíc nám letos umřela babička a tak odpadla tradiční hodobožová rodinná sešlost v Londýnské. Slavnostní atmosféra se tedy soustředila jen na svátečně prostřený stůl pro mě a tatínka, kde nám kontinuitu připomněly talíře po babičce a mrkvové kytičky v rybí polévce. Jen s dárky to je letos poněkud nevyrovnané - zatímco táta ode mě dostal nabourané auto, ke mě nějak doputoval ten nejlepší vánoční dárek, co jsem kdy dostala. UPDATE: Nakonec si s tatínkem, co se týče skvělých dárků, nemáme co vyčítat...

This year, I decided to approach the whole Christmas thing in peace. I made the conscious decision to skip the Christmas sweets baking (three days worth of work and they would get stolen, anyway), and I did not decorate the tree, either. Also, my grandmother passed away this year, so our traditional family meeting on the 25th was cancelled. The festive feel was thus only evoked in the way I set the dinner table for me and my dad, where some continuity was maintained through the plates inherited from my grandma and the traditional carrot flowers in the fish soup. Only with the presents, it turned out a little extreme this time: while I gave my dad a grand gift of smashing his car, to me, the best present I ever got for Christmas has somehow found a way. UPDATE: Turns out my best present was pretty equal to the smashed car I got for my dad. Justice, after all?

Dvě drobnosti - avokádový salát pro Janičku Lošťákovou a grilovaná zelenina také pro ni. Servírováno na talířích z nového retro servisu, který jsem si za babku opatřila na vysočanském blešáku.

Two little things - avocado salad for Janička and some grilled veg. Served on plates from the new retro set obtained for peanuts at the flea market in Vysočany.

Včera jsem před samoobsluhou náhodou potkala Růženky bratra Pluta, když čekal na paničku, až se vrátí z nákupu. Slovo dalo slovo a byla z toho dnešní společná dopolední procházka. Ještě víc než u Růži se v Plutovi buldok skutečně nezapře - vyrostlo z něj cosi, co by se dalo označit pojmem nehorázné hovado. Jinak ale mají spoustu společného, včetně nenávisti k veverkám, lenosti, pohodlíčka, výrazů v obličeji i ochoty přátelsky olízat každého náhodného kolemjdoucího. Prostě bratr a sestra... A poslední obrázek je předvčerejší super rychlá omeletka k večeři. Ňam.

Yesterday, I met Růža's brother Pluto sitting in front of a grocery shop, waiting for his owner. I waited with him and we agreed on a walk this morning. Even more than Růža, Pluto has the bulldog genes - he has grown into an enormous, ginger-coloured beast. Other than being twice Růža's size, they have a lot in common, including their hatred towards squirrels, their incredible laziness and sense for comfort, their common face expressions and the willingness to befriend every stranger that walks past. Well, brother and sister.. The last picture shows one super-fast omelette I made for dinner two days ago. Yum.

A ještě dvě věci. Zaprvé, Růženka v pátek oslavila své druhé narozeniny. Sice jsem jí neudělala žádný večírek, zato jsem se měla příležitost probrat starými fotkami, od prvních portrétů nevinného psího dítěte, přes dětské zlomeniny a úrazy až k jarní meditaci u grogu a dvěma portrétům vyfoceným před pár týdny. Za ty dva roky jsme si toho s Růžou užili spoustu a vcelku se myslím dá říct, že z ní vyrostl pejsek jak se patří. Teď právě melancholicky hledí z okna a čeká, až to dopíšu a konečně jí dám to slibované prasečí ucho. Inu, psí život.

Two more things. First, Růženka turned two years old on Friday. Although she did not get a birthday party, at least I had a chance to browse through the piles of old photos, from the first images of an innocent dog child, through the accidents and injuries of her youth, up to the meditation with hot grog taken this spring and two shots taken a few weeks ago. All in all, the two years of her life were pretty eventful and it can be said that she has grown into one fine dog lady. Right now, she is staring out the window with her head resting on the radiator, waiting for the treat I promised her once I finish this. What a dog's life she has!










Druhá věc je slavnostní oznámení Nové Kuchyně. Respektive, konečně dokončené staré kuchyně. O víkendu jsme s tátou po roce pečlivého plánování (ehm...) namontovali horní skříňky a digestoř, a je neuvěřitelné, jak takhle zdánlivá drobnost posunula celý byt o obrovský kus kupředu směrem ke zdárnému dokončení. Dělala jsem toho doma v poslední době víc, proto sem brzy přibude jedna galerie s nejnovějšími inovacemi mé holešovické rezidence.

Second thing is an announcement: I finished my kitchen, finally! Over the weekend, we attached the top cabinets with my dad after a year of careful planning (well...), and it's amazing how such a little change helped transform my place so much closer towards proper living quarters. I've been remodeling quite a bit lately, so I will be adding a gallery with all these new things soon.

Malé zátiší: jak to vypadá, když si domů přinesete půlku jehněte. Musím se přiznat, že při pohledu tváří v tvář mě úkol rozporcovat takový flák masa poněkud zaskočil. Po několika hodinách jsem ale zvítězila, jehňátko spočinulo uložené v mrazáku, jeho kýta naložená v ledničce, a já se odměnila jatýrky a ledvinkami jen tak osmaženými na másle. Pěkně strávený večer...

A little still life: this is how it looks when you bring home half a lamb. I have to admit that at first, I felt a little intimidated faced with such an enormous task. In a few hours, however, I announced my victory. The baby sheep rested peacefully in the freezer, its leg marinated in the fridge, and I rewarded myself with liver and kidneys quickly fried with a little butter. What a lovely evening...

Tak. Už to nejde donekonečna odkládat, proto se pokusím shrnout pár dojmů z íránského výletu. Protože jsem se do Íránu vydala především navštívit sourozence Shadi a Houmana, nešlo o klasickou turistiku. Namísto pobývání v hotelích a běhání za památkami jsem si tak užívala neuvěřitelné pohostinnosti mých peršanů a jejich přátel, a místo trmácení po turistických atrakcích jsem měla možnost nahlédnout trochu do života i do kuchyní místních lidí. Protože jsem se záhy naladila na lehce zpomalenou vlnu, ve které tu všechno funguje, ty necelé tři týdny zmizely jako pára nad hrncem. Když totiž vstáváte kolem jedenácté, do dvou pomalu snídáte, pak trávíte několik hodin v taxíku v zácpě a pak už je pomalu čas na nějakou tu večeři, moc se toho stihnout nedá. Já ale brzo pochopila, že když se nebudu pokoušet "stihnout" všechno, aspoň mi to nejcennější neuteče. V malém bistru u silnice v Hamedánu jsem tak zažila dosud nejlepší snídani mého života - chléb, čerstvý sýr a ovčí máslo zalité medem konzumované pod širým nebem. Ochutnala jsem domácí ghormeh sabzi (neboli, v našem pojetí a velmi vzdáleně, jakýsi bylinkový guláš) od tří maminek - paní Rajabi, paní Komondor i paní Najme. Spoustu hodin jsem strávila povídáním se Shadi na zadních sedadlech těch nejotřískanějších taxíků íránské metropole. Zúčastnila jsem se večírku čtyř nejlepších kamarádů, kde se sice mluvilo jen persky, ale zato to byla snad nejlepší absint párty mého života. Poznala jsem palanga a pořídila si jeho patetické dvojče, telátko oblíbené... A dalo by se pokračovat. Z kulinářského hlediska se samozřejmě jednalo o výlet do ráje. Perská kuchyně je, alespoň dle mého názoru, delikátní, promyšlená, jemná, exotická, a mě neobyčejně sympatická. Díky péči Najme, vynikající kuchařky, jsem si navíc domů přivezla prvotřídní šafrán a další specialitky, například sušené citróny limu omani, bez kterých se khoresht uvařit moc nedá, sušenou berbeřici neboli zereshk, co se přidává do rýže, a sušené okvětní plátky růží, které dají zamíchat do jogurtu. Po návratu jsem z nostalgie hned vyzkoušela pár perských receptů a kupodivu šlo všechno víceméně hladce - mám tedy za sebou jehněčí ghormeh sabzi, rýži se šafránem a berbeřicí, kuku sabzi neboli bylinkovou omeletu, i halim bademjan, totiž zvláštní směs lilku a vařeného hovězího. Perská kuchyně se rozhodně stane součástí mého kuchařského repertoáru, a to nikoli jen z nostalgických důvodů.

Írán, Paběrky

Iran Colour

Iran B&W

Iran ornament

Okay, I cannot postpone this any longer, so I shall try to sum up some of my impressions from the trip to Iran. Because I went there mainly to see my dearest friends Shadi and Houman, it wasn't really a classic tourist trip. Instead of lurking around hotels and running after the monuments and museums, I enjoyed the incredible hospitality of my Persians and their friends, and instead of trying not to miss any tourist attractions, I had the opportunity to take a little peak into the lives and kitchens of the Iranian People. Soon, I tuned my internal clock to the local time, which runs considerably more slowly than ours, and, as a result, the three weeks flew past without me even noticing. When you get up around eleven, then spend two hours leaving the house, and then three more hours in the cab, it's pretty much time for dinner even before you get to your desired destination. I soon realised, however, that if I won't try to fit everything in, at least I won't miss the most precious moments running past. I had the best breakfast of my life in a little roadside café in Hamedan, consisting of fresh bread, cheese, butter and honey, eaten out in the open. I tasted ghormeh sabzi made by three moms, khanum Komondor, khanum Rajabi, and Najme. I spent endless hours talking with Shadi at the back of the shabbiest cabs in the Iranian metropolis. I attended a party of four best friends, where only Farsi was spoken (with an occasional reader's digest, courtesy of Houman), yet it was probably the best absinth party of my life. I've been introduced to The Palang and obtained his no-less pathetic twin, The Baby Cow... And I could go on. From the food enthusiast's point of view, of course this was a trip to paradise. In my opinion, Persian cuisine is delicate, elaborate, fine, exotic, and extremely close to my heart. Often, it isn't pretty, but who cares? It's the food to warm your soul. And thanks to Najme's care, I brought home many treasures: some excellent saffron, limu omani or dried lemons without which no sabzi would be complete, zereshk or barberries to add to rice, and dried rose petals which you add to yoghurt. After coming back, I obviously needed to cook some of the foods immediately, which made me miss Iran all the more. I was surprised that it all turned out pretty well - I made lamb ghormeh sabzi, saffron and zereshk rice, kuku sabzi and halim bademjan, an interesting dish of aubergine and boiled beef. Persian food will definitely become a staple of my repertoire, and not only for nostalgic reasons.


yoghurt with rose petals, sweet jewelled rice, and halim bademjan.


halim bademjan, detail.


kuku sabzi, bylinková omeleta.


my attempt at homemade barbari naan.


rice with zereshk and lamb ghormeh sabzi.

S obrovským zpožděním, a jenom stručně: jednak pár kulinářských drobností, konkrétně gravlax, jedno indické kuře na mandlích a pomerančích, dále podzimní řepa zapékaná s fetou a bylinkami, a nakonec ryba v koriandrové marinádě chermoula doplněná grilovanou zeleninou.

At long last, and just briefly: a few culinary details, namely gravlax, one Indian chicken with almonds and oranges, some autumn-scented beets baked with feta cheese and accompanied by a simple salad, and, finally, chermoula-marinated fish with some colourful grilled vegetable.







No a krom toho ještě galerie z jedné zcela podzimní procházky podél Vltavy až na Libeňák - zaváněla nostalgií starých časů i podzimní melancholií. Následoval ale výlet do Íránu, kulinářského ráje, magické země malovaných dlaždiček a těch nejlepších hostitelů na světě. N na jeho zpracování budu potřebovat o něco víc času - proto prosím všechny (tři) pravidelné čtenáře o trpělivost! Foto níže je jen první malou ochutnávkou.

Next comes a gallery from a totally autumn walk scented with the nostalgia of days long gone, which took me from Stromovka along the river all the way to the Libeň island. Much more exciting trip ensued - I spent a few weeks in Iran, the food-lovers' paradise and the mystic land of painted tiles and the best people in the universe. I will need some time to process the whole experience, so be patient. The one picture below is to serve as a little tasting of things to come.

Libenak