August 02, 2008

Konečně! Celý měsíc už uplynul od posledního zápisu. Následovat bude několik různých témat. Zaprvé přijdou obrázky dvou klasických letních večeří, totiž pečených rozmarýnových brambor a italského rizota. Brambory jsou osvědčená jednoduchá klasika vytvořená pod heslem "česneku nemůže být nikdy dost". Nové brambůrky se rozplývají na jazyku a stejně tak do sladka vypečené celé hlavičky česneku. Tentokrát jsem celou dobrotu fotila ještě před vložením do trouby, aby se zachovala jemná, téměř snová struktura čerstvých snítek rozmarýnu a tymiánu.

Finally! For over a month, no update has found its way here. Several topics will thus follow. First, two pictures of classic summer suppers, that is, baked new potatoes with rosemary and garlic, and italian risotto. The potatoes are a well-tried classic created with the fact that there can't ever be too much garlic on mind. New potatoes literally melt in your mouth, same as the sweet, creamy heads of garlic. This time, I took the picture before baking the thing, as I wanted to capture the fine, almost dreamy texture of the fresh rosemary and thyme sprigs.




Italské rizoto je taky klasika. Klíčem k úspěchu je domácí vývar z kuřecích skeletů nebo telecích kostí. Já ho vyráběla den předem a trval celých pět hodin, ovšem každá minuta stála zato. Proces vaření samotného rizota je pro mě jednou z nejmeditativnějších aktivit, které se v kuchyni dají provozovat. Nejprve se rýže osmaží na másle a trošce cibulky a přidají se domácí namočené hříbky (ty mu dodávají tu krásně sytou, hnědou barvu). Pak už zbývá jen trpělivě pozorovat, jak rýže za stálého míchání mění strukturu, přidávat po troškách horký vývar a víno, čichat rodící se dobrotu, a pečlivě, téměř alchymisticky sledovat tu pravou chvíli, kdy je rizoto nejlepší. Nakonec jsem do něj přidala pravý italský Parmazán, který nám Dobroň dovezl z Itálie, a dokonalá večeře byla na světě.

The risotto is also a classic. Key to success of the whole project is to prepare enough of high-quality chicken (or calf) stock. Mine took five hours and I made it a day ahead. The process of actual risotto making is one of the most meditative and relaxing activities I've done in the kitchen so far: You carefully stir the rice, adding a ladleful of hot stock or red wine at a time, watching it evaporate, smelling the goodness (in the beginning, I fry the rice in a little butter and shallots and I add soaked and squeezed hand-picked wild mushrooms), and waiting for just the right texture and taste. In the end, I added some fresh, roughly grated parmasan brought to us by a friend from Italy; as simple as it can get, this meal was really a heavenly treat.