Letos jsem Vánoce pojala ještě víc v klidu než v předchozích letech. Zcela svobodně jsem se rozhodla vykašlat na pečení cukroví (stejně by je ukradli) i na stromeček. Navíc nám letos umřela babička a tak odpadla tradiční hodobožová rodinná sešlost v Londýnské. Slavnostní atmosféra se tedy soustředila jen na svátečně prostřený stůl pro mě a tatínka, kde nám kontinuitu připomněly talíře po babičce a mrkvové kytičky v rybí polévce. Jen s dárky to je letos poněkud nevyrovnané - zatímco táta ode mě dostal nabourané auto, ke mě nějak doputoval ten nejlepší vánoční dárek, co jsem kdy dostala. UPDATE: Nakonec si s tatínkem, co se týče skvělých dárků, nemáme co vyčítat...

This year, I decided to approach the whole Christmas thing in peace. I made the conscious decision to skip the Christmas sweets baking (three days worth of work and they would get stolen, anyway), and I did not decorate the tree, either. Also, my grandmother passed away this year, so our traditional family meeting on the 25th was cancelled. The festive feel was thus only evoked in the way I set the dinner table for me and my dad, where some continuity was maintained through the plates inherited from my grandma and the traditional carrot flowers in the fish soup. Only with the presents, it turned out a little extreme this time: while I gave my dad a grand gift of smashing his car, to me, the best present I ever got for Christmas has somehow found a way. UPDATE: Turns out my best present was pretty equal to the smashed car I got for my dad. Justice, after all?