Tentokrát se budu věnovat tomu, jak také může vypadat život s manželkou ze všech nejlepší. První obrázek ukazuje, jak vypadá výhled z našich oken, a pořídila jsem ho při posledním okenním večírku. Bydlení v přízemí má krom řady nevýhod i jistá pozitiva: konkrétně to, že když se dvě krávy usadí s vínem a popelníkem na okenní parapet, mají postaráno nejen o večer holčičího žvanění, ale i o řadu kolemjdoucích zpestření. Při této konkrétní příležitosti jsme si třeba stihly popovídat s páníčkem maďarské ohařky, co ji známe ze Stromovky, či pomazlit se s cizí labradorkou. Radost nám udělal cca osmnáctiletý mladík, který nám, žádaje o cigaretu, bez zaváhání zatykal (holky, nemáte cigárko?), a pobavil nás soused, který bravurně zaparkoval svůj vůz a následně z něj vypadl téměř po čtyřech, aby se poptal, co je to tu za večírek, informoval nás, že ho serou zaměstnanci, a odkráčel na pivo. Tak tak...

This post will be dedicated to what my life is like when living with the best of all wives in the world. The first picture features a view from our kitchen window, and it was taken during the last improvised window sill party. Living on the ground floor has many drawbacks, but in some respects, it's not all that bad. When the two of us pick up some wine and cigarettes and sit back comfortably against the bars in our window, not only a pleasant evening of girlie small talk can be expected: we are also in for unexpected surprises walking past. On this occasion, we had a chance to chat with a fellow dog owner we know from the park, and pet a friendly labrador walking by. We were rather pleased by the informal request for a cigarette from an 18-year-old, who made us feel a little less obsolete; the final amusement came in the form of our neighbour who managed to park his car with effortless nonchalance and then emerged from it unable to stand straight, let alone walk. He enquired about our little party, informed us that his employees piss him off, and then headed off to a pub. That's how it goes...



V odkazu z galerie jsou k vidění obrázky ze sobotního výletu do kokořínského dolu. Vůbec jsme nezmokly, příjemně se prošly, vychutnaly si kofolu a hospodské prasárny, prostě idylka. Nakonec jsme zvládly i šílený úkol, totiž odložit doma Růženu a vydat se do Hornbachu a Ikey pro pár propriet, které nám zútulní byt. Naštěstí v neděli dorazil tatínek, bez něhož bych už, mám pocit, nezatloukla ani hřebík. K tomuto tématu patří i zbývající fota: je na nich jednak dvojice obyčejných dřevěných komod, které jsme oživily namořením na bílo, výměnou úchytek a polepením lístečky, a jednak náš úžasný noční stoleček z bedny od jablek, kterou jsme natřely, já do ní natloukla poličku ze dvou prken a Magda k ní přišroubovala kolečka. A nakonec ještě malá zrzavá kráva s výstavkou našich čerstvých bylinek. Tak takhle nějak bydlí dvě krávy.

The linked gallery features pics from our Saturday trip to Kokořín. We managed to avoid rain, took a pleasant walk, enjoyed some kofola and genuine pub junk food on the way - an ideal day, to put it short. At the end of the day, we succeeded in a Herculean task: after dropping off the dog, we headed to Hornbach and Ikea to pick up a few DIY necessities. Thankfully, my dad arrived on Sunday to help us out with the "projects", as I suspect I would have been totally lost without his assistance. The remaining pics fit into this category, too: they feature two simple wooden chests which we dressed in white stain, fitted with new knobs, and decorated with some stickers. Next is our wonderful white bedside unit made from an old wooden box painted white. I fitted it with a shelf made from two pieces of wood and Magda attached little wheels to it, and voilá! The last picture features the little red beast meditating in front of our fresh herb pots. So, this is how the two of us live...

Kokorinsky Dul

Trochu pozdě, ale přece: pár obrázků z posledního kravího večírku z minulé soboty, kde jsme se rozloučily s třetí krávou, která nám neznámo na jak dlouho mizí za oceán. Na její počest jsem sehnala uruguayský vysoký roštěnec, který jsem naložila do marinády z čerstvých bylinek a olivového oleje. Steaky jsme zkonzumovaly zcela zdravě, totiž se salátem z rukoly, rajčátek a další zeleniny. Jak je vidět z obrázků, večírek jsme začínaly mojitem, ale po steacích jsme se přesunuly k vynikajícím sýrům z letenského obchůdku cheesy a k červenému vínu. Mě osobně nejvíc chutnal středně starý kozí, ale ani ty další nebyly úplně k zahození. Co na fotkách naštěstí vidět není je závěr večera: řekněme jen, že při něm tentokrát figurovaly zlaté kotlíkářské hity od brontosaurů. Poslední obrázek je věnován nedělní snídani, kdy jsem díky mátě zbylé z předešlého večera objevila naprosto dokonalou kombinaci ideálního smoothie: kefír, čerstvé jahody a lístky máty se postaraly o velice příjemný začátek nového dne.

This post is a little late account of the last girl's party before Mariana disappeared to New York for cod knows how long. To say farewell properly, I bought some rib eye steaks from Uruguay. Marinated in fresh herbs and olive oil, the steaks disappeared accompanied with a salad of rocket and cherry tomatoes. The pictures reveal that although the party started with mojito, we later switched to red wine and some excellent cheeses in place of a dessert, acquired in the cheesy shop at Letná. My personal favourite was the medium-mature goat cheese, but the rest was okay, too. Luckily, the pictures do not reveal how the party ended: let's just say that this time, some singing of old country hits occurred. No need to say more... The last picture is dedicated to Sunday breakfast. Thanks to the mint left over from the previous evening, I discovered a perfect smoothie combination: fresh strawberries, yoghurt drink and fresh mint all mixed together were a delicious start of the new day.

Takhle vypadá příjemnější varianta mého pracovního dne, totiž ta, kdy trávím den doma, u svého vlastního počítače. K snídani jsem dnes měla hrušky, čokoládové bio muesli a bílý jogurt, k obědu výbornou provensálskou rajskou polévku (díky, Magdo!), a k večeři křupavou kachnu z místního čínského bistra, kam jsem si pro ní došla téměř v pyžamu. Nebudu zdůrazňovat, že přesně tam, kde jsou obrázky vyfocené, jsem je i konzumovala. Ano, v pozadí je můj počítač, u kterého jsem strávila CELÝ den. A ne, skutečně jsem si tu čínskou prasárnu ani nedala na talíř. Už to ale nebude dlouho trvat, dodělám jeden překlad a tohle šílené hektické období bude za mnou. Tedy, aspoň doufám...

This is the more pleasant version of my work day, that is, the one when I spend the day at home, working at my own computer. Today, I had a breakfast of pears, chocolate muesli and white yoghurt. Lunch was represented by tasty Provencale tomato soup (thanks, Magda!), and for dinner, I picked up some crisp roasted duck at the Chinese bistro next door, not even bothering to change from my pajamas. I should not stress here that yes, I took the pics at the very spot where I consumed the food. And yes, that thing in the background is my computer, at which I spent the WHOLE day. And no, I did not even bother to transfer that Chinese junk food onto a proper plate. This, however, cannot last for too much longer: I shall finish this one translation and the hectic period of my life will be over. Or, at least I hope so...

Dnešní příspěvek bude oslavou jara v jeho nejrůznějších podobách. První dvě fotky pocházejí, jak jinak, ze Stromovky. Ranní vycházka s Růženou je nejoblíbenější (a v poslední době vlastně jedinou snesitelnou) částí celého mého dne. V parku se všechno probouzí, den je čerstvý, nikde ani živáčka, a člověk má spoustu prostoru vystřízlivět z ranní kocoviny, nadýchat se trochy čerstvého vzduchu, protáhnout si nohy a uspořádat myšlenky. Do práce se pak vyráží o dost příjemněji, než když den začíná až kafem bryndaným po klávesnici a zataženými žaluziemi, aby mu slunce za zády nesvítilo přímo do monitoru.
Další dvě fotky vzdávají hold tomuto ročnímu období trochu patřičněji pro téma tohoto blogu. Magda je manželka ze všech nejlepší: opatřila nám totiž úplně čerstvý, křupavý a prostě dokonalý chřest, který zapekla v medovo-limetkové marinádě s parmazánem. Byla to dobrota k neuvěření, a mě se na ní líbilo i to, že jsem přišla k hotovému, včetně nalité sklenice vynikajícího Tramínu.

Today's post will celebrate the spring in a variety of its shapes. First two pics were taken in Stromovka (where else could that be, right?). The morning walk with Růženka is the favourite part of my day, and lately it tends to be the only bearable one. The park is still half asleep, day at its freshest, not a living soul in sight. One has plenty of space to sober up and shake off the inevitable hangover, get a breath of fresh air, stretch one's legs a litlle bit, and sort thoughts out into a working order. Much more pleasant than starting the day by arriving at work, spilling coffee into one's keyboard and shutting the window shutters so that the sun doesn't prevent one to get any work done whatsoever.
Second two pics are a tribute to spring much more appropriate to the main theme of tis blog. Magda is the best wife of all: she provided us with some totally fresh, crisp, and simply perfect asparagus, which she marinated in lime juice, herbs and honey and baked it in the oven. It was unbelievably tasty and the reason I liked so much was also that I didn't have to move a finger to get this fabulous dinner. When I arrived to the scene, even my glass was already filled with excellent white Tramín wine.

Návštěva v noodle baru mě naladila k jedné z osvědčených rychlých variací na příjemnou večeři, která v ledničce v pohodě vydrží i pár dnů a po příchodu z práce potěší víc než chleba s máslem. Červené thajské curry jsem tentokrát neošidila ani v nejmenším. Přišla do něj možná nečekaná, ale dobrá kombinace kousku vepřového se čtverečky sépie. V mrazáku jsem pak našla potřebné čerstvé ingredience, totiž chillies, citrónovou trávu i koriandr, doplnila zázvorem a limetkovou kůrou, a chutnalo mi víc, než to z noodle baru. První, zde vyobrazenou porci jsem zkonzumovala neortodoxně, totiž s indickým naanem, který jsem našla také v mrazáku. K dalším už byla jasmínová rýže.

The visit to Prague noodle bar has inspired me to make one of the quick suppers which last in the fridge for a couple of days and please one's tired soul better than a piece of bread with cheese, when returning from work only means sitting down to more work. This red curry was made as it ought to be: based on an unusual combination of squid and pork, it contained all the fresh ingredients it needed, as these were all found in my freezer. It had it all: lemon grass, chillies, coriander, ginger and grated lime zest. I must say I preferred it to the one served in noodle bar, even though the first serving was accompanied a bit unusually, that is, by Indian naan (also found in the freezer). The following servings went with traditional jasmine-scented rice.

Za poslední dva týdny sem nepřibylo vůbec nic, tak to dnes zkusím napravit. Protože mám pořád spoustu práce (zní to jako klišé, ale bohužel je to tak), už nějakou dobu v naší ledničce chybí i ty nejzákladnější potraviny. To, co bude následovat, jsou tudíž naprosto náhodné záchvaty vaření na základě surovin namátkou sesbíraných cestou z práce či importovaných k nám domů nějakou dobrou duší. První foto patří do té druhé kategorie: jedná se o ovocný salát, který připravila Zrzu minulý víkend po jednom neplánovaném, leč o to příjemnějším večírku. Když mi před půlnocí zazvonil telefon a já musela přiznat, že nemám na práci nic lepšího než zírat do monitoru, bylo to jasné, a za chvíli se návštěva dostavila i se sedmičkou vína. Následovalo poklidné, lenivé ráno s již zmíněným ovocným salátem, banánovým shakem a podobnými proprietami.

For the past two weeks, I did not post a single thing, so I will try to set this right. I am incredibly busy, and although it sounds like a cliché, it is true unfortunately. As a result of this, our fridge lacks even the most basic supplies necessary to put together something edible, so the following pics shall feature cooking based on random grocery shopping stops on the way home from work, or stuff imported to our home by some gentle soul. The first pic belongs to the second category: it features a fruit salad prepared last weekend for breakfast by Zuzana who visited me for an unexpected, yet much welcome little party the night before. When my phone rang a little before midnight and I had to admit that yes, I am in fact sitting in front of my computer right now, there really wasn't any other choice. A few minutes later, she arrived armed with a bottle of wine, and we spend the night and the pleasant morning together.



Další obrázek odkazuje na galerii letos prvního skutečně jarního výletu. Minulou neděli po půlnoci jsem posílala mailem poslední překlad nevím kolikátého pracovního víkendu v řadě, a v tu chvíli mi bylo jasné, že pokud další den nestrávím někde v přírodě, pracovní týden prostě nemám šanci přežít. Proto jsem ráno popadla vodítko, psí košík a foťák, a vyrazila na nádraží. Vlakem jsme se svezly do Srbska a udělaly jsme si pěknou procházku přes Koněprusy až do Popovic. Jediná vada na kráse celého výletu bylo příšerné značení KČT, které nás protáhlo značný kus cesty po silnicích, jinak byl ale celý den neobyčejně regenerační. Protože bylo krásně, měla jsem letos poprvé příležitost zdřímnout si na mezi a neklepat se u toho zimou, nebo si užívat miňonkové svačiny s výhledem na vápencový důl. Nakonec jsem úspěšný den zakončila ještě večeří v novém pražském noodle baru, kde mě nicméně průměrné červené kachní curry zdaleka nepotěšilo tak jako zážitky, co mu ten den předcházely.

The following pic links to a gallery from this year's first true spring walk. Last Sunday after midnight, as I was sending the last e-mail containing finished translation of yet another working weekend in a row, It has dawned on me that unless I get out of the city for the whole of the next day, I have no chance of surviving the upcoming work week. I did listen and the morning, I picked up the dog, her leash and muzzle, and my camera, and headed to the railway station. We took a walk from Srbsko through Koněprusy all the way to Popovice, and I must say the day had provided me with some much-needed regeneration. For the first time this year, it was warm enough to take a little nap outside, or to snack on Miňonky with a view of a nearby quarry without feeling cold. To end the day, I set off for a dinner with two friends to Prague's new noodle bar, but the mediocre duck curry did not in the least match the day preceding it.

koneprusy

Následují obrázky grilovaného lilku s římským kmínem a pravým řeckým jogurtem, který nám opatřila Magda. Bylo to rychlé, leč dobré (vzácná kombinace, já vím.) Další je steak z lososa koupený v akci v Tescu na Andělu, kam jsem tak maximálně schopná dojít cestou z práce. Udělala jsem ho jednoduše na drceném pepři s mořskou solí, a jako doprovod k němu přišly brambory pečené s česnekem a čerstvým rozmarýnem. Není nutno dodávat, že jsme obojí konzumovaly kolem jedenácté, to nám ale radost z pořádné večeře nijak nezkazilo.
The following picture features grilled aubergine with genuine Greek yoghurt which Magda somehow managed to supply. It was quick, yet good. (A rare combination, I know.) Follows some salmon steak bought at Tesco's on the way home from work. I grilled it covered in ground pepper and sea salt and accompanied it with some potatoes baked with garlic and fresh rosemary. I shouldn't mention that we ate it around eleven at night (not exactly perfect eating habits here), yet this could not spoil the pleasure of finally eating a decent meal after days of all those half-suppers.

A ještě jedno masožroutské zátiší z dnešního večera. Minulý týden jsem se náhodou dostala ke kilu argentinského vysokého roštěnce, a rozhodně jsme s Magdou nemusely příliš přemýšlet, co s ním uděláme. Od začátku bylo jasné, že ho zkonzumujeme v téměř syrovém stavu, pouze lehce zamaskované kůrčičkou. Jediné překvapení spočívalo v tom, zda celé kilo steaků sežereme už první večer, nebo se ovládneme a zbude něco i na další den. Nakonec překvapivě došlo na variantu b), takže se máme na co těšit i zítra.

And another carnivorous still life from today's evening. Last week, I was lucky enough to run across a kilo of argentinean rib eye steak, and we didn't have to think twice about what shall happen with it. From the beginning, it was clear that it shall be devoured pretty much raw, decorated only with a (very) thin outside crust. The only surprise was whether we will consume the full kilo of steaks the first evening, or whether we shall restrain ourselves and keep some for tomorrow. Surprisingly enough, option b) had won, so we still have some of this heavenly treat left for tomorrow.

Jak jsem slíbila, tak činím. V sobotu jsme s tátou a Aničkou vyrazili na oslavu narozenin strýce Jardy Horáka z Černilova. Oslava na sebe vzala podobu tradiční venkovské zabijačky, takže jsem samozřejmě den strávila v kulinářském ráji. Zvířátka mám sice ráda, ale většinu z nich přece jen nejradši na talíři, takže podobná událost pro mě byla vzácným svátkem. V průběhu dne nás čekala jednotlivá klasická zastavení - začínalo se guláškem, pokračovalo ovarem, dál přišly na řadu výpečky, následovaly jitrnice a jelítkový prejt... Prostě oslava cholesterolu v těch nejlahodnějších podobách. Vše se samozřejmě neobešlo bez mezipauz v podobě panáčků slivovice, pivečka, a tak dále, a tak podobně. Na celém dni byla krom příležitosti popovídat si se členy nejširší rodiny při méně oficiální události než je svatba či pohřeb asi nejzajímavější možnost koukat pod ruce dvěma řeznickým mistrům, kteří si s celým prasetem poradili přímo bravurně. Navíc se celá akce konala v krásném prostředí zrekonstruovaného statku kousek od Hradce, takže jsem měla možnost zasnít se trochu nad klasickou roubenou stodolou a stavením. Nejspokojenější ale myslím odcházela Růžena, které se pochopitelně v průběhu celého dne do žaludku přesunula nemalá část zamordovaného prasete.

This is the promised update from yesterday; so, on Saturday, I set off with dad and Anička to celebrate my uncle's birthday. The fest took on the shape of a traditional pig slaughter, so you can imagine I was in culinary heaven for the day. Yes, I do like animals, but most of them are best when sitting on my plate, so this was a rare feast for me and the other carnivores. In the course of the day, each delicacy followed one after another according to the ancient order. First was goulash, boiled pork ensued, followed with baked bits of pork, then came black pudding and sausages... a celebration of unhealthy diet at its tastiest. Obviously, the eating wouldn't be complete without shots of homemade slivovice and jugs of beer... and so on. Apart from the welcome chance to chat with the members of the broad family on a less formal occasion than weddings and funerals are, I most cherished the opportunity to watch the two skilled butchers at work - they mastered the whole pig with brilliance. Besides, the whole event took place in a reconstructed farm complex a little out of Hradec, so I could dream a bit in a wonderfully reconstructed old barn. However, the happiest one of all was Růžena, I suspect: as was to be expected, an extensive portion of the poor slaughtered animal had somehow found its way into her stomach in the course of the day.

zabijačka-jídlo

zabijačka-rodina

po včerejším neuvěřitelně archetypálním kulinářském zážitku (více zítra) mě dnes doma očekával vynikající dezert z úplně jiného soudku. Magda nám připravila kombinaci pravého francouzského créme fraiche, který k nám jaksi doputoval, s malinovo-brusinkovou omáčkou v bio kvalitě, a to v estetickém, proužkovaném podání. Co dodat více? Myslíme, že se to povedlo moc...

After yesterday's incredibly archetypal culinary event (more details to come), I came home to find an extraordinary dessert of an entirely different heritage awaiting me. Magda prepared a combination of true French créme fraiche (which has somehow found its way to us) with raspberry-cranberry organic sauce, all in impressive, stripy form. What else to say? Povedlo se to moc...

Předevčírem večer jsem zjistila, že lednička až na pár zbytků zeleniny zeje prázdnotou, a přitom jsem měla chuť na nějakou uklidňující, jednoduchou, teplou večeři. Vzpomněla jsem si přitom na nedávné setkání s kuskusem a usoudila jsem, že nastal čas vyzkoušet zbrusu nový postup jeho přípravy. Lednička vydala pár mrkví, brambor, kapustu a cibuli, takže jsem vše jmenované nakrájela na kusy, osmahla na troše oleje přihodila něco červené čočky na zahuštění, a před dušením okořenila náhodným výběrem koření - konkrétně červenou paprikou, skořicí, garam masalou, troškou zázvoru, česnekem, a pravděpodobně i něčím dalším. Nad směs dušenou v hrnci jsem poté umístila kovový cedník se suchým kuskusem, promnutým jenom s hrudkou másla. Celý vynález jsem utěsnila staniolem a nechala na mírném ohni dělat skoro hodinu. Výsledek mě upřímně překvapil: zeleninová směs byla výborná, ale hlavním překvapením byl nadýchaný, voňavý kuskus jemně ochucený párou z vařené zeleniny. Není nad know-how opravdových mistrů, které člověk může přenést i do vlastní kuchyně.

Two nights ago I discovered that my fridge is empty, with the exception of a few leftover bits of veg. All the same, I did feel like having some simple, warming meal to cheer me up, and I remembered my recent encounter with couscous. Thus, I decided this was the day to try an entirely new way of its preparation. I took the few carrots, potatoes, some savoy cabbage and onion, chopped it, and adding red lentils to thicken the casserole, I spiced it with a rather random selection of spices: namely paprika, cinnamon, garam masala, a bit of ginger, garlic, and probably something else, too. Cooking the veg in a large casserole, I placed a sieve over the top and filled it with dry couscous, just rubbed with a little butter. I sealed the whole thing with foil and steamed it for about an hour, and the result was a genuine surprise to me: not only was the veg mixture quite lovely, the couscous came out excellent - fluff, delicately scented and flavoured with the spiced steam. Sometimes one needs to rely on the know-how of true masters, and transfer it into one's own kitchen.