Welcome to Georgia!

Tak už máme duben. V březnu jsem toho moc nenavařila a shrnutí je zde: jednak dva masožravé zážitky, premiéra sépiových špaget, další muffinová snídaně a nakonec omeleta co dům dal. Na prvním obrázku je k vidění kus šťavnaté krávy doplněné čerstvým špenátem na česneku, na druhém pak pečená jehněčí žebírka s černým chlebem. Obojí bylo plodem okamžité inspirace; steak mě oslovil v řeznictví a žebírka zase vydal můj mrazák. Ani jedno maso nepotřebovalo ničím kořenit, stačil olivový olej a trocha bylinek. Sépiové špagety jsem chtěla zkusit hlavně kvůli dramatické barvě, chutí se od těch normálních nijak zvlášť neliší. Dělala jsem je s česnekem, piniemi, sušeným rajčaty a čerstvým špenátem, byly hotové hned a chutnaly skvěle k večeři i druhý den. Banánové muffiny s jogurtem a s medem jsem chystala k snídani pro Janičku Lošťáků, když u mě onehdá přespala, a jednalo se o esteticko-gurmánsky podařený start do nového týdne. Omeleta pak byla posledním jídlem, které jsem ve své kuchyni pro následující měsíc vyrobila. Zužitkovala jsem na ní všechny zbytky, co se u mě našly, totiž pár vajec, trochu mléka, čerstvý špenát, fazolky a hrášek, a navrch parmazán.

So, April's here. In March, I did not cook much, and here is an overview of all the things worth mentioning: two meat events, black spaghetti premiere, another muffin breakfast, and, last item on the list, leftover omelette. The firs pic shows a juicy piece of cow served on a bed of fresh garlic spinach, next one features lamb ribs with rye bread. Both things were a result of a momentary decision, the first made at the butchers' and the second when opening the freezer. Both meats were so good that no real flavouring was necessary - all it took was a little olive oil and some herbs. The sepia-ink-coloured spaghetti appealed to me thanks to the dramatic colour, there isn't much difference in taste when compared to the normal ones. I prepared them with garlic, pine nuts, sundried tomatoes and a handful of fresh spinach. They were ready in no time, looked great and tasted equally so, both for dinner and the next day. Banana muffins with yoghurt and honey were a breakfast for Janička Lošťáková, who stayed at my place this Sunday, and I think they were a sufficient aesthetic and gourmet beginning of the new week. The final omelette was the last thing I cooked in my kitchen for the upcoming month, and I used up a range of random leftovers in its making: namely some eggs, milk, fresh spinach, peas and green beans, and some grated parmasan cheese. Yum!

Minulý týden jsem strávila sama u Kroftů na Špičáku, abych se mohla soustředit na překládání, od kterého mě doma ruší tisíc a jedna věcí. Už dlouho jsem nezažila něco tak příjemného - celý týden nepřetržitě sněžilo a tak jsem si připadala jak na samém konci světa. Dopoledne jsem chodila na lyže a zbytek dne jsem překládala a překládala. Výhled ven do chumelenice a na zasněžené smrky mi dodával tolik energie, že najednou nebyl problém vstát v šest a celý den fungovat, o čemž se mi v Praze může skutečně jen zdát. Z jiného soudku je ještě link na galerii z třídního srazu. S překvapením jsme zjistili, že to letos bude deset let, co jsme opustili PORG, a čekají nás první třicátiny. Večer to byl ale příjemný, jako bychom se naposled viděli třeba před týdnem (a dobře, že v některých případech tomu tak skutečně je)...

Last week I decided to get out of Prague to concentrate on some work which had to be done, so I made a deal with Mariana to borrow their house at Špičák. There, I spent one of the most pleasant weeks of this winter. It was snowing non-stop so I felt like I truly retreated to the very end of this world. In the mornings, I would go skiing and the rest of the day would be spent at the kitchen table, translating and translating. The fresh air and the view of the falling snow covering the tall trees outside gave me such energy that I was able to get up around six and function all day long - a luxury which I could only dream of here in Prague. I also added a link to a gallery with pictures from our class reunion. We were quite surprised to realize that it will be ten years since we left PORG this year, and we have the first 30th birthday coming up. Nevertheless, the evening was really pleasant, as if we saw each other a week ago (and thankfully, in many cases this is literally so)...

Tridni sraz Zluta Pumpa

V poslední době jsem toho moc neuvařila, až na pár výjimek v podobě salátových variací a muffinů k čaji. Vždycky jde o čisté improvizace na téma co zbylo v ledničce, ale občas dojde i k příjemnému překvapení. Tentokrát mě potěšily muffiny, o které jsem se nedávno podělila s Lindou - ukázalo se, že kombinace sušených meruňek, brusinek, trochy rumu, pomerančové kůry a skořice je skutečně nepřekonatelná. Na posledním obrázku je záběr z průběhu přípravy domácí tymiánové paštiky se sušenými rajčátky, která se také povedla.

I didn't cook much lately, so the only new things are salad variations and the occasional something to sate one's sweet tooth. This time, I made muffins when Linda came around, and they turned out to be a pleasant surprise: A combination of dried apricots and cranberries, a bit of rum, some grated orange rind and cinnamon went along just beautifully. The last picture shows the preparation process of homemade paté with sundried tomatoes, which also turned out quite well.

O víkendu jsme zase jednou vyrazili ke Kroftům na Špičák, toho času pohřbený pod metrovou vrstvou čerstvého sněhu. Komorní sestava pěti kousků se ukázala být naprosto ideální - víkend proběhl v klidu a míru, cpali jsme se indickým curry, vynikajícími šunkofleky a dalšími dobrotami, shlédli řádku neshlédnutelných televizních hitů v čele s Malým velkýn mužem, a dokonce jsme se vydali i na procházku k Černému jezeru. Lyžování jsme sice moc nedali, ale nevadilo to ani v nejmenším. Jen bylo v neděli poměrně náročné přinutit se opustit tu oázu klidu a bezčasí a vydat se zpátky do velkoměsta, kde po tichu není ani památky, na čerstvý horský vzduch může člověk leda tak vzpomínat, a ze sněhu zbývá jen špinavá břečka. A navíc tu čeká hromada práce.

Over the weekend, we set off once again to visit the Špičák hacienda owned by the Kroft family, currently burried under a meter-high layer of fresh snow. A modest combination of five souls turned out to be just perfect - the weekend was totally peaceful, we stuffed our stomachs full of Indian curry, excellent pasta bake and other delicacies, we voluntarily suffered through a range of insufferable TV hits led by the The Little Big Man aka Dustin Hoffman, and we even went for a walk to see the Black Lake. We did not ski much, but that didn't seem to bother anyone. Only on Sunday, it wasn't at all easy to force ourselves to get up and leave the quiet oasis where time seemed to stop, and trade it for the big city where silence is a thing to be desired, fresh mountain air remains a distant memory, and snow turns into dirty slush the moment it touches down. And one has to work.


improvizovaná sladká tečka...


indické curry, courtesy of Patak's


zasněžené smrky v šálku čaje

Spicak pod snehem

Dnes je neděle a tak jsme se s Marianou a s Dančou vydaly na výlet na Kozel. Nejprve jsme posnídaly v Kaabě na úplně vylidněných a pustých Vinohradech a pak jsme vyrazily. Prošly jsme se po zasněženém parku, vypily svařák ve venkovní cukrárně Marianiny tetičky a poseděly v místní čajovně, kde na nás čekalo dalajlámovo poselství, bůhví proč rozdělené do devatenácti bodů. Mimo jiné v něm stálo, že alespoň jednou do roka by měl člověk navštívit místo, kde ještě nikdy nebyl, což znamená, že já i Danča máme pro letošek splněno. Závěrečná zabijačka ve Mlejně byla pak nakonec trochu zklamání.

Today is Sunday, so we set off to visit the Kozel castle with Mariana and Danča. First, we had breakfast in Kaaba, and I've never seen Vinohrady so empty and dead as this morning. At Kozel, we took a walk in the snowy, cold park, had some mulled wine in an outside confectionery run by Mariana's aunt, and then some tea in the local tea room. There, we learned dalailama's message, god knows why divided into 19 points. One of these stated that everyone should visit some place new at least once a year, which means me and Danča can check this point off the list. The final pig slaughtering feast in Mlejn was a bit of a disappointment, though.


Steady your mind and calm your senses. And yes, of course she wears Diesel. What did you expect anyway?

Den po sushi večírku na mě v ledničce čekal zbytek zeleniny a krásný kus tuňáka a lososa. Vylezl z toho příjemný oběd, totiž stir-fry ze zeleninových proužků a úžasné dva rybí steaky obalené jen v nahrubo drceném pepři. Podobné věci bych chtěla v ledničce nacházet častěji...

The day after the sushi party, my fridge revealed some leftover veg plus a lovely piece of each tuna and salmon. This was turned into a rather pleasant lunch, that is, stir-fried vegetable strips to accompany the wonderful fish steaks, grilled with roughly crushed pepper. I wish I found such things in my fridge more often...

Tak takhle vypadala zcela holčičí sushi párty. Tentokrát jsme to pojaly celkem důsledně, včetně japonského piva Asahi, saké, miso polévky, tun sushi z luxusního tuňáka a lososa (díky, Dančo!), japonské zmrzliny, pěti krav a k tomu nádavkem dvou psích sekundantek. Navíc si návštěva odnesla prototyp recyklovaného designu určenému ke konzumaci nápojů všeho druhu. Co víc dodat? Bylo to dokonalé.

So, this is how a proper girl's sushi party looks like. This time, we were pretty accurate concerning all the Japanese proprieties: we had some Japanese beer, sake, miso soup, tons of luxury tuna and salmon sushi (thanks to Danča; Čakovice are really far away, though), Japanese ice cream, five cows and two doggie assistants. Besides, all involved took home a prototype of a recycled design item designated for the consummation of any alcoholic and non-alcoholic beverage. What else to say? This was perfect.

holcici sushi party

Ačkoliv víkend trávím pracovně (konečně jsem začala něco dělat, protože už mi s překládáním pěkně teče do bot), přesto jsem usoudila, že si potřebuju po zážitcích posledních několika dní trochu vyvětrat hlavu. A protože Stromovka bývá o víkendech nesnesitelně plná lidí a navíc tam chodím už téměř v pyžamu, vydala jsem konečně zas na kolo. Snad se tomu ani nedá říkat výlet, spíš malá sobotní vyjížďka, ale svůj účel to splnilo. Šáreckým údolím do Lysolají, Suchdol, Roztoky, Klecánky a zpátky domů. Vždycky mě znovu překvapí, jaký kousek od městských Holešovic jsou vesnické návsi, pole plná mlhy, bahnité pěšiny a hájky opadaných listnáčů. Obědvala jsem mandarinku a korbáčky na jakési mezi za Suchdolem a závěrečný sjezd do Roztok mě málem stál život, zato mi ale vyplavil do krve spousty adrenalinu, který jsem potřebovala jako sůl. Téměř na závěr mě čekal ještě deprimující zážitek v podobě prohlídky městského útulku, a stálo mě veškeré mentální úsilí, abych teď neměla doma krom své zpovykané Růženky ještě dalšího psího kamaráda. Tedy, minimálně tři až pět.

Although this is officially a working weekend, I decided that after the events of the past few days, I needed some fresh air. And because Stromovka on weekends isn't a place for being on one's own, and besides, I go there every day wearing pretty much my pyjamas, I took the bike and took off. It was just a little Saturday outing lasting no more than a few hours, but it has done me good. Through the Šárka valley up to Lysolaje, Suchdol, Roztoky and Klecánky, and all the way back home. It never fails to surprise me how, so near to the city bustle of Holešovice, one can find the austere peace of villages with only an occasional barking dog here and there, the fields covered in a blanket of fog, the muddy paths and the groves of barren, winter trees. For lunch, I had a tangerine and a few strips of cheese on some meadow near Suchdol, and the final downhill ride to Roztoky almost cost me life (yes, SPDs CAN be dangerous). However, it did flood my veins with much needed adrenalin, which was exactly why I did not brake. Towards the very end, I took a depressing tour in the municipal dog shelter, and it took me all my willpower not to be surrounded with a couple of these poor souls right now, apart from my spoiled ginger brat.



I know we make a great couple.


Dělíme se o korbáček.


Růža hlídá kolo.


Covered in mud.


Jízdní řád.


Ocásek kontempluje.


A takhle se má princezna doma.

Tři drobnosti. První koláž velice přesně zachycuje pracovní den mého psa; myslím, že k němu není co dodat. Snad jen to, že si připadám privilegovaná za to, že u toho můžu být, místo toho, aby mi hodiny života utíkaly v kanceláři bůhvíjaké nadnárodní korporace. Další dvě jsou dobroty z kategorie improvizací - první jsou indické brambory kořeněné koriandrem a černým pepřem, spáchané k jakémusi lednovému obědu, na druhém obrázku je pak středozemní salát, který jsem mě a krávám připravila na cestu na lyže do Saalbachu. Obojí se povedlo.

Three little impressions. The first collage describes pretty precisely how the workday of my dog looks like; I don't think there's anything else to say to that. Maybe only that I feel privileged that I have the opportunity to be here with her, instead of losing precious hours of my life in some office cubicle working for some evil international corporation. The two remaining pics show two food stuffs from the improvised category - first are Indian-spiced potatoes with coriander and black pepper which I fixed myself sometime in January, the second picture shows Mediterranean salad which I made for me and my fellow girls to eat in the car while driving to Austria to go skiing. Nice.